Autor: Kateřina Kulhánková

V Access Consciousness je spousta jednoduchých a účinných nástrojů, které můžeme v každodenním životě používat – jako třeba být prostorem…

A často se setkáváme právě s otázkou, která krásně otevírá prostor možností: “Jakou energií, prostorem, vědomím a volbou mohu já a mé tělo být, aby…(doplňte si co zrovna potřebujete)”.

Ze začátku mi to nebylo úplně jasné. Být volbou, to jsem si dokázala představit – prostě si něco vyberu a udělám. Vědomí – to je to, když vím. Být energií – tak třeba energie hněvu, laskavosti. Ale ten prostor, to byl oříšek – co to jako je “být prostorem”? A tak jsem to začala zkoumat.

V té době jsem jednou strávila velice pěkný den se svými dětmi. Nicméně se přiblížil večer a na mě padla únava. S vypětím všech sil jsem připravila večeři, starším dětem přečetla pohádku a uložila je do postele, a šla uspat nejmladšího do ložnice.

Tomu se však ještě úplně spát nechtělo, nemohl najít správnou polohu, lezl přeze mně, vrtěl se a neustále opakoval, že neumí zavřít oči. Já už jsem byla v polospánku, když se ozvalo ťukání na dveře. Postupně přišli oba starší kluci s tím, že se navzájem ruší a nemůžou spát. Začalo se mně zmocňovat podezření, že ze spaní ještě nic nebude, každopádně jako nejjednodušší se mi jevilo pozvat je k sobě do postele.

Jenže klasický problém – maminka má jen dvě strany, o které se tři děti těžko dělí. Takže strkání, křik, pláč, nadávky. To už ve mě pěkně vřelo a začala jsem být dost protivná. Zároveň jsem byla tak unavená, že jsem nedokázala ani otevřít oči, natož se pohnout.

Po chvilce mi však došlo, že takhle to nechci. Tohle přece musí jít nějak změnit. A když už nemůžu nic dělat, pořád ještě bych mohla být tím prostorem, ne?. Vzpomněla jsem si na nedávnou situaci, kdy se bytím prostorem vyřešilo jakési nedorozumění a nebylo k tomu zapotřebí nic víc, než být. Ha, to je přesně ten nástroj, který teď potřebuji.

Takže se v duchu ptám: “Jakým prostorem mohu být, abychom toto zvládli s naprostou lehkostí?”

Najednou se vše začalo měnit. Tělo se uvolnilo a z ničeho nic začalo nabírat sílu. Hlava se vypnula a jenom byla. Klid a prostor. Úleva.

A děti? Všechny se kolem mně nějak poskládaly a ten nejstarší povídá: “Maminko, to je nám tady spolu krásně, co?”

Okamžitě zavnímal změnu. Změnu doslova lusknutím prstu. Nevěřila jsem vlastním očím. Tak takhle jednoduché to může být?

A co myslíte? Druhý den mi zase všichni vlezli večer do postele a nejstarší povídá:

“Maminko, mohla bys udělat to samé co včera?”

Bylo to začátkem ledna, kdy jsem už třetí den přemýšlela, jestli migréna přijde nebo ještě ne. V hlavě divný pocit, ale předchozí dva dny nakonec zabrala káva. Dnes už to vypadá, že je to neodvratně tady. Už zase. Bolest sice teď nebývá tak silná a netrvá tak dlouho jako dříve, ale už jsem z toho po těch pěti letech opravdu unavená.

Je teprve kolem poledne, v noci napadl sníh a tak se doma rozhodujeme, že než se nám dovaří oběd, tak půjdeme ještě bobovat. Jsem ráda, že půjdu na vzduch, to mi asoň na chvíli uleví. Je celkem zima a fouká vítr, tak si pochvaluji, že máme kopec kousek od domu.

Cestou přemýšlím o té své migréně. Kolik už jsem toho udělala, kolik už jsem o ní přemýšlela a hledala důvody, proč ke mě pořád chodí. Co mi tím tělo chce říct? Najednou mě napadlo, že bych se možná mohla přestat soudit za to, že jsem to ještě nevyřešila. Prostě to tak je, asi ještě není holt čas. Tak mám migrény, no a co. Taková úleva – tělo úplně poskočilo. Dnes si asi poprvé vezmu nějaký prášek, už to stačilo. Navíc to začíná nějak brzo a celý den s tím trpět nebudu. A pak budu hledat dál. Začínám se konečně těšit, že se s dětmi svezu z kopce.

První jízda perfektní, ale ten vítr je fakt nepříjemný. Nejmladší syn si celou jízdu kryl rukama obličej, ať mu na něj nefouká – což já jsem kvůli řízení úplně dělat nemohla. Jsme zase nahoře, syn chce jet tentokrát s tátou, takže já mám volno. Volno ve větru. Celá se choulím do bundy a otáčím se k němu zády. Cítím stažení v těle a to už poznám, že tady něco nehraje.

Co s tím? Co kdyby mi ten vítr mohl přispět? Vždyť jsou to úplně hmatatelné proudy energie. Dobře, tak teda dám bariéry dolů a nechám vítr prostoupit skrze sebe. Narovnávám se a je mi dobře. Hlava trochu bolí, ale dá se to snést. Paráda, zkouším to ještě několikrát během toho, co zůstáváme venku. Viditelně se mi zlepšila nálada a tělo běhá do kopce jako by nic.

Doma zase hlava bolí trochu víc, tak si jdu po obědě lehnout. Dobře, tak zkusím s tou migrénou být ještě přítomná. Po stopadesátéosmé. Po chvíi přichází informace. Tělo tentokrát potřebovalo více energie. Kolik mám vlastně kolem únavy úhlů pohledu? Proč jsem vždy tak nešťastná z toho, že se s dětmi nevyspím? A vůbec mě nenapadlo, že bych mohla čerpat energii někde jinde. Vždyť je ale všude kolem nás – stačí ji jenom přijmout. A když si dopřáváme pro tělo něco příjemného, být s tím plně přítomni a nechat si přispět. Dovolit si to…

Ještě tak 10 minut zůstávám v jakémsi polospánku, z něhož mě vytrhne nejmladší syn, který mi přišel něco ukázat. Vstávám a uvědomuji si, že po migréně není ani vidu, ani slechu. Tak tentokrát se to podařilo…