
V Access Consciousness je spousta jednoduchých a účinných nástrojů, které můžeme v každodenním životě používat – jako třeba být prostorem…
A často se setkáváme právě s otázkou, která krásně otevírá prostor možností: “Jakou energií, prostorem, vědomím a volbou mohu já a mé tělo být, aby…(doplňte si co zrovna potřebujete)”.
Ze začátku mi to nebylo úplně jasné. Být volbou, to jsem si dokázala představit – prostě si něco vyberu a udělám. Vědomí – to je to, když vím. Být energií – tak třeba energie hněvu, laskavosti. Ale ten prostor, to byl oříšek – co to jako je “být prostorem”? A tak jsem to začala zkoumat.
V té době jsem jednou strávila velice pěkný den se svými dětmi. Nicméně se přiblížil večer a na mě padla únava. S vypětím všech sil jsem připravila večeři, starším dětem přečetla pohádku a uložila je do postele, a šla uspat nejmladšího do ložnice.
Tomu se však ještě úplně spát nechtělo, nemohl najít správnou polohu, lezl přeze mně, vrtěl se a neustále opakoval, že neumí zavřít oči. Já už jsem byla v polospánku, když se ozvalo ťukání na dveře. Postupně přišli oba starší kluci s tím, že se navzájem ruší a nemůžou spát. Začalo se mně zmocňovat podezření, že ze spaní ještě nic nebude, každopádně jako nejjednodušší se mi jevilo pozvat je k sobě do postele.
Jenže klasický problém – maminka má jen dvě strany, o které se tři děti těžko dělí. Takže strkání, křik, pláč, nadávky. To už ve mě pěkně vřelo a začala jsem být dost protivná. Zároveň jsem byla tak unavená, že jsem nedokázala ani otevřít oči, natož se pohnout.
Po chvilce mi však došlo, že takhle to nechci. Tohle přece musí jít nějak změnit. A když už nemůžu nic dělat, pořád ještě bych mohla být tím prostorem, ne?. Vzpomněla jsem si na nedávnou situaci, kdy se bytím prostorem vyřešilo jakési nedorozumění a nebylo k tomu zapotřebí nic víc, než být. Ha, to je přesně ten nástroj, který teď potřebuji.
Takže se v duchu ptám: “Jakým prostorem mohu být, abychom toto zvládli s naprostou lehkostí?”
Najednou se vše začalo měnit. Tělo se uvolnilo a z ničeho nic začalo nabírat sílu. Hlava se vypnula a jenom byla. Klid a prostor. Úleva.
A děti? Všechny se kolem mně nějak poskládaly a ten nejstarší povídá: “Maminko, to je nám tady spolu krásně, co?”
Okamžitě zavnímal změnu. Změnu doslova lusknutím prstu. Nevěřila jsem vlastním očím. Tak takhle jednoduché to může být?
A co myslíte? Druhý den mi zase všichni vlezli večer do postele a nejstarší povídá:
“Maminko, mohla bys udělat to samé co včera?”