Bylo to začátkem ledna, kdy jsem už třetí den přemýšlela, jestli migréna přijde nebo ještě ne. V hlavě divný pocit, ale předchozí dva dny nakonec zabrala káva. Dnes už to vypadá, že je to neodvratně tady. Už zase. Bolest sice teď nebývá tak silná a netrvá tak dlouho jako dříve, ale už jsem z toho po těch pěti letech opravdu unavená.
Je teprve kolem poledne, v noci napadl sníh a tak se doma rozhodujeme, že než se nám dovaří oběd, tak půjdeme ještě bobovat. Jsem ráda, že půjdu na vzduch, to mi asoň na chvíli uleví. Je celkem zima a fouká vítr, tak si pochvaluji, že máme kopec kousek od domu.
Cestou přemýšlím o té své migréně. Kolik už jsem toho udělala, kolik už jsem o ní přemýšlela a hledala důvody, proč ke mě pořád chodí. Co mi tím tělo chce říct? Najednou mě napadlo, že bych se možná mohla přestat soudit za to, že jsem to ještě nevyřešila. Prostě to tak je, asi ještě není holt čas. Tak mám migrény, no a co. Taková úleva – tělo úplně poskočilo. Dnes si asi poprvé vezmu nějaký prášek, už to stačilo. Navíc to začíná nějak brzo a celý den s tím trpět nebudu. A pak budu hledat dál. Začínám se konečně těšit, že se s dětmi svezu z kopce.
První jízda perfektní, ale ten vítr je fakt nepříjemný. Nejmladší syn si celou jízdu kryl rukama obličej, ať mu na něj nefouká – což já jsem kvůli řízení úplně dělat nemohla. Jsme zase nahoře, syn chce jet tentokrát s tátou, takže já mám volno. Volno ve větru. Celá se choulím do bundy a otáčím se k němu zády. Cítím stažení v těle a to už poznám, že tady něco nehraje.
Co s tím? Co kdyby mi ten vítr mohl přispět? Vždyť jsou to úplně hmatatelné proudy energie. Dobře, tak teda dám bariéry dolů a nechám vítr prostoupit skrze sebe. Narovnávám se a je mi dobře. Hlava trochu bolí, ale dá se to snést. Paráda, zkouším to ještě několikrát během toho, co zůstáváme venku. Viditelně se mi zlepšila nálada a tělo běhá do kopce jako by nic.
Doma zase hlava bolí trochu víc, tak si jdu po obědě lehnout. Dobře, tak zkusím s tou migrénou být ještě přítomná. Po stopadesátéosmé. Po chvíi přichází informace. Tělo tentokrát potřebovalo více energie. Kolik mám vlastně kolem únavy úhlů pohledu? Proč jsem vždy tak nešťastná z toho, že se s dětmi nevyspím? A vůbec mě nenapadlo, že bych mohla čerpat energii někde jinde. Vždyť je ale všude kolem nás – stačí ji jenom přijmout. A když si dopřáváme pro tělo něco příjemného, být s tím plně přítomni a nechat si přispět. Dovolit si to…
Ještě tak 10 minut zůstávám v jakémsi polospánku, z něhož mě vytrhne nejmladší syn, který mi přišel něco ukázat. Vstávám a uvědomuji si, že po migréně není ani vidu, ani slechu. Tak tentokrát se to podařilo…